To jsme byli my

V přímočaře a bez obalu napsaném románu se autorka ptá, co vlastně předáváme svým dětem? Co dlužíme svým milovaným? A existuje svoboda, pokud přijdeme o kořeny? Nahíd zbývá šest měsíců. Nebo to aspoň říkají doktoři. Padesát jí už bylo a dobře ví, co je to ztráta. Ale teď, když stojí na prahu vlastní smrti - a když se právě dozvěděla, že její dcera Árám je poprvé těhotná - plní Nahíd doposud nepoznaný a dlouho potlačovaný vztek. Život doma v Íránu i po útěku ve Švédsku se vždy řídil jediným pravidlem - přežít za každou cenu. Nikdy se ale neměla příležitost naučit, co to znamená prostě jen žít.

Výkřiky: Golnaz Hashemzadeh Bonde dělá s čtenáři to, co se o románech často tvrdí, ale málokdy se to opravdu podaří: drží je v pevném sevření. () Je to příběh o násilí jak na osobní, tak na institucionální rovině, o zanedbání a neschopnosti. O lásce k dítěti a odporu k mateřství. A o slaboučkém, vytrvalém světélku naděje jiskře života. - Svenska Dagbladet