Barva nachu

Milý Bože,
dycky sem byla hodná holka. Třeba mi dej znamení ať vim co se mi to děje.
*****
Takto se počátkem minulého století na americkém Jihu snaží „štrnáctiletá“ černoška Celie korespondenčně propojit s tím, kdo podle všeho může za její utrpení ve světě stvořeném zřejmě jen pro muže, navíc muže bílé. S těmi se sice za segregace moc nesetkává, ale úplně jí stačí násilnický otec a později manžel, za kterého ji, stále ještě velmi mladou, provdají.
*****
S dopisy – některé adresuje i sestře, která jí zmizela kdesi ve světě – si pak Celie vystačí až do samého konce románu, i když od Boha žádné odpovědi ani znamení nepřicházejí a dopisy od sestry jí manžel zabavuje. Jenže právě díky těmto neopětovaným dopisům a ještě spíš díky dvěma úžasným ženám, které nástrahy „mužského světa“ zvládají o poznání lépe, hlavní hrdinka postupně zvedá hlavu a vstává z prachu. A v závěru „románu v dopisech“ si dokonce uvědomí, komu či čemu celé ty roky psala.