Diferenciální diagnostika a léčba demencí

Problematika demencí se v naší lékařské literatuře ani veřejnosti celá dlouhá desetiletí netěšila většímu zájmu. Zejména česká a slovenská neurologie se jí prakticky nevěnovaly a také psychiatrie měla v centru své pozornosti jiná témata. S rozpaky jsme sledovali, zvláště v americkém neurologickém písemnictví, záplavu publikací na téma Alzheimerovy choroby a podivovali se nad tím, že v české a slovenské populaci nacházíme pouze ojediněle nemocné s touto diagnózou. Jen postupně vycházelo najevo, že tehdy oblíbený diagnostický závěr „arteriosklerotické a involuční demence" nebyl vždy tím správným. Mnohé za nás „vyřešily" také společenské podmínky, vedoucí k velmi nízkému průměrnému věku života našich spoluobčanů. Na malém zájmu o demence, stejně jako o celou skupinu neurodegenerativních nemocí, se v té době nemalou měrou podílela jistě i skutečnost, že šlo o nemoci s fatálním průběhem, prakticky bez možnosti příznivého ovlivnění léčbou. Nezbytnost specializované ošetřovatelské péče, dobová tendence k izolaci závažně zdravotně postižených spolu s vysokou zaměstnaností žen přispívaly k tomu, že naprostá většina pacientů s demencí v preséniu byla záhy po diagnóze ambulantního psychiatra umísťována v psychiatrických léčebnách. Mladý neurolog a nezřídka i psychiatr, který měl příležitost během studia nebo přípravy k atestaci vidět pacienta s Alzheimerovou chorobou, byl spíše výjimkou a znalosti o jiných formách tohoto syndromu se omezovaly na několik málo střípků povědomí o spíše patologických, než klinických projevech demence Pickovy. (…) Poslední desetiletí změnilo tuto situaci k nepoznání. Otevření naší medicíny směrem k vyspělým zemím se zlepšenou dostupností literatury, mezinárodních kongresů i pobytů na zahraničních pracovištích ukázalo našim lékařům současný stav i závažnost problematiky demencí v plném světle, včetně neradostného výhledu na zákonité postupné zvyšování prevalence demencí v budoucnu v souvislosti se stárnutím naší populace.

Je třeba poděkovat skupině autorů této příručky, renomovaných v problematice demencí jak dlouholetou klinickou praxí, tak řadou přednášek na sympoziích a kongresech a publikací v odborném tisku, že se rozhodli a uspěli s myšlenkou zpracovat téma do prakticky zaměřeného knižního celku. Podle mého soudu se jim podařilo vhodně skloubit a citlivě vyvážit nezbytné základní penzum teoretických poznatků s informacemi cennými v praktické diagnostické a léčebné péči o nemocné stižené demencí. Jsem přesvědčen, že Vás kniha E. Růžičky a spoluautorů nezklame.

prof. MUDr. Karel Urbánek, CSc.

V roce 2003 publikace získala Vondráčkovu cenu.