Chůze

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života, který trvá, jen pokud neustává – a končí, jakmile dospěje k cíli. Nevysvětlitelná událost v Rustenschacherově obchodě s obleky dokládá, že duchovní člověk má ideální kalhoty v hlavě ještě dřív, než přikročí k jejich koupi. Takže ať vkročí kamkoli, vytuší, že všude narazí na více či méně podřadné zboží. Jenomže Thomas Bernhard nezůstane jen u tohoto banálního zjištění: pokročí ještě dál. Jeho hrdina zklamání neustále očekává, a přesto přijde okamžik, kdy je toho všeho najednou přespříliš. A v té chvíli se zastaví. To je však současně pád do pomatenosti: život je neustálý pohyb od jedné krajnosti ke druhé, ale nemá žádný střed, a proto každý, kdo se uprostřed pohybu zastaví, najednou není nikde. Nesmíme přemýšlet o důvodech chůze, jak a proč jdeme, protože jinak nám hrozí, že se zastavíme.
Velcí romanopisci včerejšího světa nazvali Rakousko výzkumnou laboratoří zkázy světa. Ale to bylo ještě v čase převratných světových událostí, kdy osudy jednotlivců zastíraly hroutící se státy a zanikající mocnářství. Thomas Bernhard už žije v jiných dějinách a tomu pak odpovídají i jeho romány. Jeho Rakousko je už jen patologickým ústavem zkoumajícím nejrůznější projevy a důsledky choroby zvané život.