Dvojník - Kniha povídek F. M. Dostojevského

Nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí autorovy tvorby. Obsahuje nejen texty slavné a nejslavnější (např. Dvojník, Něžná), ale i dílka českým čtenářům méně známá, ba dosud zcela neznámá (Chlapec u Kristova vánočního stromu, Mužik Marej).

V úvodní novele Dvojník z r. 1846 se poprvé setkáváme s mistrovským ztvárněním rozpolceného vědomí člověka, způsobeného tlakem okolního odcizeného světa. V povídce Něžná, která je rovněž prózou novátorskou, sledujeme vnitřní sebeodhalující monolog muže, jehož žena spáchala sebevraždu. Je to příběh dvou bytostí, které rozdílná životní i sociální zkušenost přivádí ke katastrofě.

Povídky Pan Probaštin, Plazunkov, Slabé srdce nebo Poctivý zloděj odkrývají autorovo mistrovství charakteristiky. Jejich hrdinové jsou smolaři, často zahnaní až na dno, oběti chapadel velkoměsta. V textu Vánoční strom a svatba se setkáváme s postavou dítěte, konkrétně jedenáctileté holčičky, která se stane obětí nestoudné stařecké vypočítavosti.

Humornější stránku autorovy drobné prózy představuje povídka Cizí žena a muž pod postelí o ženské nevěře a chorobné mužské žárlivosti. Do této skupiny se řadí také satirický Krokodýl, nedokončené vyprávění o neuvěřitelné události – přebývání člověka v krokodýlích útrobách. Humorně koncipovaný je i Román v devíti dopisech zesměšňující pokryteckou morálku ve vzta­hu mužů a žen.

K závěrečnému období autorovy povídkové tvorby se řadí text Bla bla bla, prezentovaný jako zá­pisky neznámého. Je to zamýšlená první část cynického Dekameronu, jež zůstala nedokončená: černý poeovský humor je založen na kontrastu cynického přiznání nebožtíků k nejrůznějším podlostem a hřbitovního prostředí.

Chlapec u Kristova vánočního stromu a Mužik Marej, povídky z autorova deníku, jsou označovány jako „sváteční“ – vznikly jako novinářské příspěvky k různým svátkům, v prvním případě k Vánocům, a připomínají nám obdobné opusy Dickensovy.

Ve fantastické povídce Sen směšného člověka, která náš výbor uzavírá, se prolíná reálný a fantastický svět – svět ráje, kde hrdina spatřuje možnost nápravy světa ve vztahu k opuštěnému dítěti. Tato snad poslední obsáhlejší povídka z roku 1877 jako by předznamenala cestu až k dílům M. Bulgakova a K. Čapka a představuje v povídkové tvorbě Dostojevského výjimku: zde je dán volný průchod prapůvodní fantastičnosti, zatímco fantastičnost v jiných autorových povídkách, označovaných za „fantastické“, vyplývá z detailů reálného života podobně jako v povídkách Gogolových.